Za vznikem Klubovny nestojí žádní teoretičtí sociologové od stolu. Stojí za ní životní příběh našeho předsedy a statutárního orgánu Jaroslava Pekaře, který si prošel osobním peklem a ví, jak strašně bolí, když člověk v životě prohraje. „Když jsem byl mladý a hloupý, skálopevně jsem si myslel, že jsem ten typ člověka, který se nikdy v životě neožení. Jenže osud to zařídil jinak. Časem jsem začal strašně dychtit po manželství a toužil jsem mít úplnou, funkční rodinu. Našel jsem si ženu, která už měla dvouleté dítě. Protože dítě nemělo v rodném listě uvedeného otce, tehdy jsem z čisté lásky a touhy po rodině souhlasil s tím, že mě zapíšou jako jeho otce. Na matrice to bylo velmi jednoduché – stačil jeden podpis a stal jsem se otcem.
 
Jenže být v dnešní době otcem od rodiny je nesmírně složité. Velmi rychle jsem přišel na to, že starat se o rodinu a zajistit ji není vůbec tak jednoduché, jak si mladý člověk představuje. Následovaly obrovské životní rány. Prošel jsem si několika těžkými etapami, kdy mé děti skončily v Klokánku, a zažil jsem absurdní nespravedlnost našich zákonů. > Moje nebiologické děti byly totiž dětmi mé tehdejší manželky a jejich biologických otců. Někteří z těch otců o ně zájem neměli, ale někteří ano. Jenže kvůli našim zákonům jsme vždy museli nejprve složitě a zdlouhavě soudně řešit mé popření otcovství, aby se o své vlastní děti mohli jejich biologičtí otcové vůbec starat! V naší republice totiž platí (nebo v době, kdy jsme to řešili, platil) zákon, že když se matce v manželství narodí dítě, automaticky je do matriky zapsán jako otec její manžel. A po rozvodu zde dokonce běží ochranná lhůta 300 dnů. Bylo to neuvěřitelně psychicky i administrativně náročné, ale už je to naštěstí za mnou. Během těchto let jsem si užil své i se sociálními pracovníky. Chci ale jasně zdůraznit: v naší Klubovně žádné interní sociální pracovníky nemáme. S profesí sociálních pracovníků jednáme výhradně na bázi externí spolupráce. Když dnes za mnou přijde máma nebo táta v hluboké krizové situaci, často si společně popláčeme. Jejich těžký životní příběh ve mně totiž okamžitě vyvolá mé staré zážitky a vzpomínky na můj vlastní tvrdý boj s úředním šimlem. Dnes už ale nejsem bezbranný. Spojil jsem svých 15 let zkušeností z přímé sociální péče a zdravotnictví se svým akreditovaným IT vzděláním a statusem Osoby se zdravotním znevýhodněním (OZZ). Vím přesně, co lidé v krizi prožívají, a vím, jak jim reálně pomoci.“ — Jaroslav Pekař, předseda spolku