Životní příběh dítěte z dětského domova, které si dokázalo vybojovat vlastní cestu
- webmaster
- 23. 3.
- Minut čtení: 2
Aktualizováno: 27. 3.
Do svých pěti let jsem vyrůstal ve své rodině v Hodoníně. Nebylo to snadné. Moji rodiče se často napili a místo toho, aby se starali o mě a mých šest sourozenců, řešili hlavně sebe a alkohol.
Jednoho dne to prostě skončilo – přišel zlom a já jsem se ocitl v dětském domově v Budkově. Už si ani nepamatuju, jestli mi tehdy někdo něco vysvětloval. Prostě jsem najednou nebyl doma.
Dlouho mi trvalo, než jsem si tam zvykl. Ale co jiného mi zbývalo? Člověk si prostě musí zvyknout. Časem jsem si našel mezi ostatními dětmi svoje místo. Přes rok jsem byl v domově, ale rodiče si mě občas brali na prázdniny, na Vánoce, na Velikonoce. Vždycky jsem se na to těšil, ale taky jsem věděl, že to rychle skončí a já se zase vrátím zpátky.
Na základní školu jsem chodil v Moravských Budějovicích. Život utíkal. Na své jedenácté narozeniny jsem dostal nafukovací velrybu – pořád si ji pamatuju. Ve stejném období k nám do domova přijel vedoucí, který si vybíral děti na letní tábor v Chlumětíně.
A tak přišel den, kdy jsme vyrazili. Tábor v Chlumětíně byl pro mě úplně nový svět. Zpřátelil jsem se s novými lidmi a netušil jsem, že přátelství s vedoucími neskončí, ale bude pokračovat dál. Ti lidé mi opravdu změnili život.
Dodnes jsou součástí mého příběhu.
Po základní škole jsem se rozhodl pro učňák. Vybral jsem si obor opravář zemědělské techniky. Když mi bylo patnáct, měl jsem už možnost odjíždět z dětského domova na víkendy domů – do Hodonína za rodinou.
Jenže já tam jezdit nechtěl. Místo toho jsem využíval každou příležitost a jezdil do Olomouce za svými kamarády a vedoucími z tábora. Tam jsem cítil přijetí. Tam jsem měl svoje lidi. Tam jsem se cítil, že někam patřím.
Když mi bylo osmnáct, požádal jsem, abych mohl v dětském domově zůstat ještě jeden rok – abych mohl dokončit učební obor a získat výuční list. To rozhodnutí mi pomohlo udržet se na nohou. Měl jsem před sebou cíl. Pamatuju si, jak mi přátelé z tábora pomáhali s mojí závěrečnou prací. Kdyby nebylo jich, možná bych to nezvládl. Nakonec všechno dobře dopadlo – udělal jsem závěrečné zkoušky a dostal jsem výuční list. Tím ale jeden problém skončil a druhý začal – musel jsem opustit dětský domov a vrátit se domů.
A právě doma to bylo nejhorší. Strašně dlouho jsem si nemohl najít práci, prostě to nešlo. Byl jsem zase v prostředí, kde všechno smrdělo starými křivdami a alkoholem. A pak přišel den, který si moc nepamatuju. Můj bratr mě napadl nožem. Probudil jsem se až v nemocnici v Brně.
Věděl jsem, že domů už se vrátit nemůžu. A tak jsem kontaktoval přátele z Olomouce. A ti mě v tom nenechali. Pomohli mi najít ubytování na ubytovně a já začal znovu.
Bylo to těžké období, ale nějak jsem to zvládl. Kousek po kousku.
Absolvoval jsem několik rekvalifikačních kurzů, mimo jiné i kurz Strážný, a právě v téhle profesi pracuju dodnes. Díky tomu mám stabilní práci, pravidelný režim, něco, čeho se můžu držet. Podařilo se mi najít si i vlastní bydlení.
Na ubytovně už dávno nebydlím. Mám svoje soukromí, klid, a hlavně důvod žít. Každý den, kdy se probudím, vím, že to všechno mělo smysl. Nebylo to lehké, ale jsem rád, že jsem to nevzdal.
Velmi silný příběh👋